místo referencí a pro inspiraci

„Takto bych nemohl dál, musí s tím přestat; jde to příliš na nervy nebo co,- když se ty dva hlasy hádají, začne se ve mně třepetat srdce, a potom cítím takovou uléhavou, skličující bolest tady v prsou… Zkusil jsem nechat psaní a jen tak ležet; ale to mi zase vyskakují v hlavě jako úryvky dialogu, zas se to hašteření o nějakou hloupost, a já musím znovu domlouvat sám sobě: Ticho, vy tam, a nehádejte se…ale copak není v člověku, copak není i v tom nejobyčejnějším životě dost místa pro různé pohnutky?“

„Řekněme, že člověk je něco jako zástup lidí. V tom zástupu putuje, dejme tomu, obyčejný člověk, hypochondr, hrdina, ten s lokty a bůhví kdo ještě; je to pomíchaný houfec, ale má společnou cestu. Vždycky někdo z nich je v čele a vede kus cesty; a aby bylo vidět, že vede, mysleme si, že nese v ruce standartu, na které je napsáno Já. ..Je to jen slovo, ale takové mocné a velitelské slovo; dokud je tím Já, je pánem zástupu. Potom se protlačí dopředu zase někdo jiný z houfu, nu, a teď on nese tu standartu a je tím vedoucím Já. Řekněme, že to Já je jen taková pomůcka, takový prapor udělaný jen proto, aby ten hlouček měl něco v čele, co představuje jeho jednotu. Kdyby nebylo zástupu, nebylo by třeba ani toho společného odznaku. Zvíře snad nemá žádné já, protože je jednoduché a žije jenom svou jedinou možnost; ale čím jsme složitější, tím víc musíme sami v sobě uplatňovat to Já a zvedat co nejvýš; pozor, toto jsem Já.”

„Bylo to strašné. Ano, to byla nejsilnější a nejvíc překvapující zkušenost mého života: ten hrozný podiv a úděs, a potom ta zoufalá touha žít, i kdyby to byl sebe nepatrnější a pokornější život; poprvé to byla vìdomá, přesilná láska k životu. Tehdy se vlastnì změnil můj celý život, i já jsem se stal jakoby jiným člověkem. Do té doby jsem své dny jen tak utrácel nebo téměř nepozorovaně odžíval; teď jsem si najednou nesmírně vážil toho, že žiju, a počal jsem se docela jinak dívat na sebe a na všechno kolem…Tehdy jsem poèal mít rád všechny ty malé, pravidelné vìci a tichý chod života…Jal jsem se tiše a spokojeně lnout k životu, těšit se z milých, důvěrných věcí a dávat pozor na sebe.”

Karel Čapek: „Obyčejný život“, Leda, Praha, 2010